teď nebo nikdy

Ani nevím, jestli chci začínat pozdravem, protože mě akorát tak doprovází smutek a nemám vůbec náladu, ale i tak krásný den Vám přeji. 
Chtěla bych se s Vámi podělit o něco, na co lidé v dnešní době hodně zapomínají a nevěnují tomu pozornost. Někdo určitě ano, ale možná už je pozdě. Můj blog sice obsahuje články o kosmetice, ale tohle si tady zaslouží své místo. 
Před rokem a kousek mi umřel můj dědeček. Byl v nemocnici ne nějak dlouho, protože jeho stav se zhoršoval velmi rychle. Chodila jsem do školy, trénovala jsem, rodiče chodili do práce a vlastně probíhaly typické všední dny. Ale můj dědeček byl v nemocnici. Několik hodin. Celé dny. Babička za ním chodila s tetou každý den. Nosili mu něco dobrého na jídlo a měl z toho vždycky radost, ale byly tam vždycky nějakou tu hodinku, dvě, tři. Já jsem pořád něco měla a prostě jsem se do té nemocnice nemohla dostat. Nebudu to dál protahovat. Když mi mamka řekla, že za ním musíme jít druhý den, tak jsem si konečně ten čas nějak udělala. Už jsem měla do detailu naplánovanou cestu, kde se potkám s mamkou, že si s dědym popovídám o tom, co je nového. Hah. Byla jsem naivní kráva. Bohužel. Ráno mi mamka řekla, že dědeček v noci zemřel. Slzy jako hrachy a výčitky svědomí. A proč? Protože člověk věnuje čas "důležitým věcem", které ve finále vůbec nejsou důležité. Každý člověk, kterému zbývá už jen krátký čas života, potřebuje rodinu. Chce mít kolem sebe lidi, které má rád a ne být sám. Mohla jsem za ním chodit každý den. Ale nedělala jsem to. ´Protože přece můžu dojít zítra...´Mrzí mě, že mi až tato tragická rodinná událost otevřela oči. Všechno mělo jít stranou a já jsem za ním měla chodit každý den. Nebyl by tam sám a mohla jsem mu poslední chvíle zpříjemnit. 
Vrátila jsem se o rok zpět a to jen z toho důvodu, že včera nám v rodině odešla další úžasná a milovaná osoba. Ale tentokrát to bylo tak, jak to má být. Chodili jsme za ní do nemocnice. Mluvili jsme s ní. Šlo to neuvěřitelně rychle. Byli jsme s ní do doby, než jí přestalo bít srdíčko. Střídali jsme se a drželi jí za ruku. Vnímala nás. Jenom neměla sílu to dát najevo a něco nám říct. Pláč a smutek. Ale bylo to tak strašně krásné, jak jsme tam byla celá rodina...Už nešlo pomoct, tak jsme jen zpříjemnili její odchod. A tak by to mělo být. Ať to je jen trošku možné. I doktoři jsou pouze lidé a nejsou schopni přesně říct, kdy bude konec.
A teď k Vám všem. I kdyby si jeden jediný člověk z tohoto článku něco vzal, budu opravdu nejšťastnější a velmi vděčná. Prosím..všechno, co chcete udělat, říct nebo cokoliv jiného, udělejte to hned. Dnes. Ne zítra. Nečekejte, protože žádné zítra už být vůbec nemusí. Zažila jsem to a je to strašný pocit... Nenechávejte to na později, že je ještě čas. Protože už toho člověka nikdy nemusíte vidět..
Mejtě se rádi, buďte k sobě hodní. Život je opravdu velmi krátký a u každého může život z hodiny na hodinu skončit. 
Teď už chci jen popřát mojí úžasné tetě, ať jí je v nekonečné říši snů dobře, ať se na nás společně s dědečkem kouká a věřím, že ji pořád budu mít velmi blízko. 
(15.7.2018 - 12:40...) 
Loučím se s vámi a příště už pozitivněji. Snad se nezlobíte za takový příspěvek. Jen jsem měla potřebu to napsat, aby se to nikomu nestalo. I když to asi neovlivním. 

zuzani_ca